Basketbalisté BK ARMEX Děčín už mají po sezóně. Po nepovedeném startu v Kooperativa NBL se postupně zlepšovali, nakonec sahali po účasti v nadstavbové skupině A1, ale ta jim těsně unikla. Ve skupině A2 však dominovali a nakonec se dostali do čtvrtfinále play-off, když v předkole vyřadili Hradec Králové. O sezóně, která byla plná zranění, příchodů a odchodů, jsme hovořili s trenérem Tomášem Greplem.
• Jaký byl ročník Kooperativa NBL 2021/22 z děčínského pohledu?
Každá sezóna je těžká. V každé se stane spousta věcí, které vedení klubu, trenér i hráči mohou ovlivnit, ale také plno věcí, které ovlivnit nemohou. A s těmito věcmi je třeba bojovat. My jsme bojovali, ale stejně musím říct, že uplynulá sezóna byla pro mě, ať už z pohledu bývalého hráče nebo současného trenéra, ta jednoznačně nejtěžší. Když jsem si uplynulý ročníkv duchu prošel a znovu si uvědomil, co všechno se nám přihodilo, troufám si říct, že normálně by to vystačilo na tři sezóny.
• Kde to všechno začalo?
Už v letní přípravě, kdy jsme odehráli tuším třináct přípravných zápasů, odehrál všechny pouze jeden hráč, Tomáš Pomikálek. A například Ondra Šiška, jako klíčový hráč, chyběl kvůli nemoci ve dvanácti z nich. Bylo to špatně jak z pohledu Ondry, tak z pohledu týmu, který se nemohl sehrát se svým hlavním rozehrávačem. A to se pak samozřejmě projevilo při ostrém startu Kooperativa NBL. Dalším důvodem špatného startu bylo to, že jsme se netrefili do naší zahraniční posily. Pivot Damonte Dott nebyl co se týká čísel úplně špatný, ale ty věci, které dělají hráče hráčem a trenér je vidí, zdaleka nesplňoval. Proto jsme se s ním museli později rozloučit.
• Příprava tedy nebyla dobrá?
Velmi slušně jsme odehráli ještě základní skupinu česko-slovenského poháru, poté jsme hráli finálovou část v Lučenci na Slovensku, ale už tam jsme byli jen v devíti, z čehož čtyři hráči byli dorostenci. Naše zdravotní problémy byly už v tuto chvíli obrovské a příprava na sezónu nebyla ideální. Ale to nebylo všechno. Ze Slovenska jsme se vrátili v sobotu, v neděli bylo volno, a v pondělí se zranil při dopravní nehodě Tomáš Pomikálek, který byl mimo hru skoro dva měsíce.
• Začátek sezóny nebyl příjemný. Jak moc jste musel pracovat s nervozitou týmu?
Hráči mi to spíše usnadňovali, protože pořád makali, i když naše zápasová bilance byla od začátku negativní. Situace to nebyla jednoduchá pro nikoho – pro vedení klubu, pro trenérský štáb i hráče. Ale hráči byli stále na dobré tréninkové úrovni, což nám situaci trochu ulehčovalo. On sám nepovedený start do sezóny není nic tragického, ale zalamující pro nás byla série domácích porážek, kdy jsme prohrávali s týmy, které se v tabulce pohybovaly okolo nás. Nehráli jsme dobře a následovala jedna z důležitých pasáží sezóny, kdy jsme dva hráče, Jakuba Skaličku a Edu Kotáska, kteří si to ne úplně zasloužili, poslali pryč. Potřebovali jsme uvolnit rozpočet a začali se přivádět zahraniční hráči. Čeští hráči totiž nejsou a nebudou. Tam se začal rodit přelom v sezóně, protože se povedlo přivést kvalitu, začala se zlepšovat tréninkový proces i výkony v zápasech.
• Změn v kádru bylo na děčínské poměry letos opravdu požehnaně.
Ano, jako první dorazil Jamaure Gregg, což ale nebyl úplně povedený příchod. On nebyl špatným hráčem, ale byl to jeho první rok v Evropě a nepomohl nám tolik, kolik jsme od něj očekávali. Po čtrnáctidenní zkušební době jsme se proto rozhodli ho poslat pryč. Ale na druhou stranu, jeho čísla nebyla úplně špatná a díky jeho pomoci se nám povedlo porazit Olomoucko a získat první výhru v sezóně. Naše problémy tak přetrvávaly, naštěstí vedení klubu odvedlo skvělou práci a bylo možno přivést dva hráče navíc. Nejprve dorazil Ty Nichols, poté Brett Prahl a následně Craig Osaikhwuwuomwan, který nahradil Damonteho Dotta. Při shánění hráčů zafungovaly moje kontakty i kontakty Lukáše Housera (generální manažer klubu) či Jakuba Důry (sportovní manažer klubu) na různé agenty a povedlo se nám přivést kvalitní hráče za rozumné peníze. Nichols odehrál skvělou sezónu, Prahl odvedl výbornou práci a kdyby se klubu ho povedlo přivést zpět, byl bych opravdu šťastný. Byl to hráč, který přesně zapadl do válečnického týmu, a pomohl mu obrovsky se zvednout.
• Jste tedy s Brettem v kontaktu?
Jsme, ale jeho bratr – dvojče doma v USA má veliké problémy. Snad mohu prozradit, že to jsou problémy se závislostí, aby děčínští fanoušci věděli, co stálo za jeho odchodem. My jsme udělali všechno, aby Brett zůstal v Děčíně ještě na klíčový zápas v Ústí, kde se rozhodovalo o naší účasti ve skupině A1. Umluvili jsme ho ještě na utkání s Kolínem, ale proti Ústí už ne. Byl to sice nejnevhodnější okamžik sezóny, ale na druhou stranu, rodina je vždy na prvním místě. Pro Bretta to rovněž nebylo jednoduché, chtěl zůstat, ale rodiče to doma nezvládali a prostě musel odjet. V tuto chvíli máme aktuální informace, že bratr už je v kvalitním programu, a Brett vzal velmi dobrou mimosportovní pracovní pozici, návrat nevyloučil, ale případné jednání posunul až na léto.
• Do derby s Ústím už nastoupila ve válečnickém dresu opět nová tvář, a to Andrew Eudy. Pak následovaly další příchody, a to Brandon Alston a Jonathan Galloway. Když si k tomu připočteme zlomeninu ruky Nicholse, natržený sval Eudyho, operaci u Davida Žikly, nemyslíte, že toho bylo na jeden tým až opravdu moc?
Těch zranění bylo opravdu hodně, dlouhodobě nám chyběl i zraněný Tomáš Randýsek. K tomu si pak můžeme připočíst, že Craig Osaikhwuwuomwan dostal po příchodu z Estonska covid, pak si při tréninku natáhl kolenní vaz a opět několik zápasů chyběl. Martin Mach byl za sezónu snad sedmkrát nemocný, přitom, když jsem hovořil s jeho trenérem z mládeže, Martin nikdy nemarodil. Podle mého je to postcovidový syndrom, protože Ondrovi Šiškovi se také vracely různé nemoci. To nejsou výmluvy. To jsou fakta. Tak to prostě bylo, tak to prostě je a doufám, že už to tak nebude. A proto říkám, že to byla moje nejtěžší sezóna. Neustále jsme hledali hráče a neměli jsme žádné období klidu. Tedy období, kdy se tým může sehrávat a funguje tréninkový proces, který se pak přenáší do zápasů, čímž se postupně zvyšuje výkonnost. Jenže nás všechny odchody, příchody, zranění a nemoci stále brzdily a vracely zpět. Tohle bylo opravdu velice těžké. Na druhou stranu tým měl charakter, protože všichni hráči se celou sezónu prali s různými bolístkami. Někdy menšími, někdy většími. A například celé play-off odehrál Ondřej Šiška se zánětem středního ucha a Alston část zápasů hrál se zlomeným prstem. Chtěli hrát, chtěli pomoct. Tady musím poděkovat lékařům Milanu Provazníkovi, Petru Skálovi a naší fyzioterapeutce Tereze Houserová. Tato trojice vždy dala dohromady to, co jsem já rozbil (smích).
• Jak jste tyto těžké situace zvládal?
Situace jsme řešili ve třech – tedy já, Lukáš Houser a Jakub Důra. A perfektně jsme se doplňovali, protože splín a frustrace z dané situace vždy padla na někoho jiného z naší trojice. Naopak ti zbylí dva zůstali poměrně dobře naladěni a toho třetího vytáhli nahoru. Tohle prostě fungovalo, drželi jsme se navzájem a neuhnuli jsme z cesty, kterou jsme si vytyčili. Na to, kolik nás potkalo problémů, byly naše výsledky vlastně ještě docela dobré.
• Můžete ukázat na rozhodující okamžiky sezóny?
Sezónu bych rozdělil do tří klíčových fází, ve kterých rozhodoval jediný zápas. Tím prvním bylo derby v Ústí, které jsme nezvládli, což byla obrovská škoda, protože výhra by nás posunula úplně někam jinam. Druhý byl v Českém poháru, kde jsme se přes Liberec, Litoměřice a Ústí prokousali až do čtvrtfinále. Tam jsme doma vyzvali Opavu a těsně jí podlehli. Kdybychom se dostali přes ní, mohlo z toho být Final Four. A třetí zápas byl první duel předkola play-off, kdy jsme prohráli v Hradci Králové ač jsme ho měli dobře rozehraný. Naštěstí letos se předkolo hrálo na sérii, doma jsme Sokoly porazili a ve třetím zápase jsme postoupili do play-off. Sezónu tedy neberu jako vyloženě úspěšnou, ale jako dobrou. Tým se neustále zlepšoval a přes klacky, které nám byly stále házeny pod nohy, ať už to byly změny v sestavě, zranění, nemoci, nesehranost nebo absence v přípravě, jsme se vždy zvedli a pokračovali dál v cestě.
• Po úspěchu v předkole play-off jste narazili na mistrovský Nymburk, který jste na jeho palubovce dost potrápili.
S Hradcem Králové to byly v předkole play-off tři zápasy v pěti dnech, po jejich odehrání nám spadl ze srdce veliký kámen, protože jsme soupeře zaslouženě porazili a postoupili do čtvrtfinále. A tato pozitivní vlna se u nás projevila v prvních zápasech na nymburské palubovce. Domácí měli dlouhou herní pauzu, a tak jsme se v prvním poločase úvodního zápasu relativně dobře drželi. Bohužel nám nefungovala souhra rozehrávačů s křídly nebo hráči na pivotech. V šatně jsem byl tedy trochu hlasitější, což se projevilo ve třetí čtvrtce, kde Nymburk většinou své soupeře z české ligy přejede. Jenže nám se povedla bodová šňůra a najednou jsme vedli o čtyři body! Tam jsme se ale možná trochu zalekli, navíc Nymburk ukázal kvalitu svých rozehrávačů, Hardinga a Rosse, kteří nám během minuty dali tři trojky a rychle vrátili domácím vedení. Nebylo to ani tak našimi chybami, jako jejich kvalitou. Pak přišel druhý zápas, a ten nás mrzí všechny dodnes, protože jsme ho měli vyhrát. Byl to z naší strany opravdu dobrý zápas, na druhou stranu tam ale bylo zklamání, protože k výhře chyběl jen kousek. A kdo ví, jak by se pak série vyvíjela dál. Tyhle první dva zápasy byly podle mého naším výkonnostním stropem. Naopak ve třetím a čtvrtém jsme už prostě fyzicky odpadli. Tady je ale zapotřebí si uvědomit, že jsme s Hradcem a Nymburkem odehráli sedm těžkých zápasů ve čtrnácti dnech. Sedm zápasů, ve kterých se hrálo o všechno a nám se povedlo v nich udělat sezónu alespoň dobrou.
• Zápasy s Nymburkem se hráli před konečně zaplněnou halou…
Byli jsme rádi, že se fanoušci postupně začali vracet do hlediště a doufáme, že už nepřijdou žádné covidové restrikce. Fanoušci chybí nejvíce hráčům, protože jen fanoušci je dokážou vybičovat na hranu jejich možností.
• Sezóna pro vás skončila, co se děje nyní?
Po skončení čtvrtfinále dostali hráči týden volna, teď už mladí hráči – Filip Sertič, Lukáš Rozsypal, Lukáš Bobek, vracející se David Žikla a také Tomáš Randýsek, který čeká na další vyšetření, opět začali pracovat, tedy mají basketbal a fyzickou přípravu, o níž se stará náš nový kondiční trenér Jan Murín. Od příštího týdne se do přípravy zapojí i hráči, kteří budou v týmu pokračovat, což jsou Tomáš Pomikálek, Matěj Svoboda a Filip Kroutil. U ostatních se teprve uvidí. Pokusíme se také začlenit do tréninků mladé hráče, kteří hráli extraligu U17, aby byli opět děčínskému A-týmu o něco blíže.
• Jak to vypadá s cizinci v týmu Válečníků?
Před rokem jsme se s vedením klubu dohodli, že půjdeme cestou jednoho zahraničního hráče, který nám pomůže na pozici pivota. Jenže pravidla umožňují pět cizinců a ostatní kluby toho hojně využívaly. A my jsme zde ztráceli. Takže podle mého názoru je minimum cizinců v našem týmu pro novou sezónu tři hráči. Mladí čeští hráči nám v České republice zkrátka nevyrůstají tak rychle, jak jsme doufali. Cizince tedy podle mého potřebujeme, otázkou však bude, kolik peněz na ně budeme mít.
• A co zahraniční hráči, kteří oblékali dres Děčína v uplynulé sezóně?
Se všemi proběhl výstupní pohovor, a to jak ode mě, tak od Lukáše Housera. Všichni nám řekli, že si umí představit návrat do Děčína, protože se jim tady líbilo a byli tu spokojeni. Já jako trenér si také umím představit, že by znovu hráli za Děčín. Vše je ale otázkou dalších jednání.
• Ve výčtu pokračujících českých hráčů chybělo jméno Ondřeje Šišky. On nepokračuje?
Ondrovi končí smlouva a s vedením klubu jedná o nové.
• Vás na lavičce Děčína uvidíme dál?
Já bych pokračoval rád. S Lukášem Houserem jsme si nastínili své představy, na většině basketbalovým problémů se shodneme, takže teď bude záležet na vedení klubu. Pokud bude souhlasit s mým setrváním, budu jako trenér pokračovat.
Zdroj: BK Děčín