1. Lukáši, jsi děčínský odchovanec. V kolika letech jsi začal s hokejem a kdo Tě k němu přivedl?

Začínal jsem v pěti letech, kdy jsem s rodiči šel na veřejné bruslení a byl tam soused, který mi řekl, jestli nechci přijít na přípravku a hrát hokej. Zaujalo mě to a rodiče souhlasili, tak se zrodilo to, že jsem začal hrát.

2. V sezóně 2010-2011 jsi poprvé naskočil do týmu dospělých. Ve druhé lize jsi odehrál 25 zápasů. Byl to velký zlom?

Když se na to koukám teď s velkým odstupem času, přijde mi, že to ani velký zlom nebyl. Každopádně to byl rok, kdy jsem ještě, pokud se nepletu, hrál na výjimku za juniory, takže jsem zvládl opravdu velkou porci zápasů a tek ten přechod byl asi více plynulý.

3. Za těch deset let jsi stále věrný Děčínu. Až na výjimku, kdy sis odskočil k několika zápasům v první lize za Litoměřice, které Tě zkoušely. Jaké to bylo?

V Litoměřicích jsem poprvé zjistil, jak vypadá profesionální hokej. Vzpomínám na to, protože jsem tam potkával už hráče, kteří třeba usilovali o extraligu a bylo fajn vidět, jak se připravují a teď hrají třeba za Spartu. Byl jsem tam s brankářem Petrem Přikrylem a ten mi dal několik rad do hokejové kariéry, které mi později několikrát pomohly a opět jsem viděl i přístup od něj k nám jako gólmanům kolegům.

4. Jsi už roky stálice mezi děčínskými tyčemi. Velký oblíbenec mezi fanoušky. Jak vnímáš tuto roli i podporu fanoušků?

Jsem rád za každý zápas, co odchytám a vážím si toho, že mám důvěru, protože se pak chytá mnohem lépe. Vždycky jsem to měl tak, že bych nejradši odchytal všechny zápasy, což se mi minulý rok povedlo a neskutečně jsem si to užíval. Podpora od fanoušků je parádní a ještě víc potěší, když za námi přijedou i na venkovní zápas, protože tím dojížděním obětují také hodně času.

5. Někteří Tví spoluhráči, vrstevníci, už kariéru ukončili, mnohdy i kvůli práci, která se nedala zvládat s hokejem. Ty stále pravidelně chytáš. Takže u Tebe je to v pohodě?

Je to škoda, protože skončila spousta kamarádů a dobrých hráčů, ale to už je úděl amatérského sportu, kdy se každý dostane někdy do situace, že se musí rozhodnout, jestli hokej nebo práce či rodina. Tím, že trénujeme téměř jako profíci zadarmo a večer se pak čas a kombinace se vším mimo hokej nachází hůře. Já mám výhodu, že podnikám, takže si čas snažím uspořádat tak, abych chyběl minimálně a tím pádem mohl chytat. Uvidíme, jak to půjde dál takhle zvládat.

6. Všichni dobře vědí, že pauza, která nevíme, jak bude dlouhá, určitě hráčům neprospěje, kor, když se nemůže trénovat na ledě. Jak se udržuješ v kondici? Máš nějaké speciální cvičení na doma?

Pauza už pěkně dlouho trvá a jak říkáš, nevíme, jak bude ještě dlouhá. Já jediné, co dělám je, že všude chodím po schodech a tím, že kancelář mám v pátém patře, toho za den vyjdu vcelku dost, protože několikrát odcházím. Ale že bych nějak cvičil nebo se připravoval, to ne.

7. Před osmi lety, na jaře v roce 2012, zažil Děčín historické finále v playoff, kam postoupil poprvé. S Kláštercem to byla napínavá bitva, zejména domácí zápasy sledovalo přes 3 000 lidí, kteří byli pořádným hnacím motorem. Svými zákroky jsi je přiváděl do varu a skandovali Tvé jméno. Až z toho šla husí kůže. Nakonec do kvalifikace o první ligu postoupil v rozhodujícím utkání na domácím ledě Klášterec. Po zápase, který tam sledovalo přes 400 fanoušků Děčína, pak místní fanoušci i hokejisté před naším klubem smekali klobouk a dlouho tleskali. Nezapometulný zážitek, že?

Jediné, co mě trošku mrzí je, že jsem byl tenkrát mladý a nevnímal jsem tolik toho všeho okolo, jako bych to vnímal dnes. Jinak jsem si to moc užíval. Jak fanoušky, protože to fandění bylo neskutečné, až mi z toho při těch zápasech šla husina po zádech a stejně tak, když skandovali moje jméno, tak i kluky v šatně. Když se podívám s odstupem času, tak to byla úplně nejlepší parta. Šlapalo tam vše, jak má a sedli jsme si. Proto jsme to dotáhli výsledkově tak daleko. Tleskání po posledním zápase pro mě bylo ohromně těžké, protože jsem se moc chtěl dostat do baráže a pak přišel konec utkání. Měl jsem v očích slzy a když jsem viděl někde fotku, kde stojíme vyrovnaní na ledě a viděl nás s hlavou do ledu, tak mi tak nějak postupně došlo, že ač to bylo vše v tu chvíli těžké, protože se prohrálo, tak jsme zvládli něco, co se ještě nikomu nepovedlo. A to je ohromný úspěch.

8. Teď už jsou derby s Kláštercem minulostí. Severočeský rival několik sezón hraje už jen krajskou ligu. Chybí Ti v lize tento tým?

Ano, bylo to s nimi vždy s nábojem a taky to byl tým, který byl v dojezdové vzdálenosti mnohem blíže, než ty týmy, co máme teď a v posledních letech. Bohužel druhá hokejová liga je také finančně nákladná a u Klášterce už finance nebyly.

9. Vrátíme se zpět do současnosti. Uplynulá sezóna byla předčasně ukončena po třetím utkání v playoff v sérii s Řisuty za stavu 2:1 na zápasy pro Děčín. Na ten poslední zápas ale určitě nezapomeneš. Povedl se Ti husarský kousek, když jsi dal gól v powerplay.

Byl to výjimečný zápas právě tím, co se se štěstím povedlo. Když byla třetí třetina, někdy na začátku, tak jsem přijel ke střídačce, protože bylo vyloučení a říkám Karlu Horákovi, že dneska dám gól. Když se to pak povedlo, smáli jsme se tomu (smích). Ta situace při vhazování před gólem byla z mého pohledu taková: Michal Oliverius na buly a ten ji hraje vždy na mě, takže jsem přemýšlel, jestli to zkusit, pokud by ji vyhrál, vystřelit rovnou nebo si puk nejdříve zastavit. Rozhodl jsem se, že to zkusím z první. Po vhazování na mě puk skutečně vylétl a protože jsem viděl, že na branku ho střílet nemůžu, protože jsou tam hráči, chtěl jsem ho vyhodit a vyhazoval ho mezi dvěma obránci. A tam projížděl další bek a zasáhl ho kotouč do holení, od kterých pak klouzal až do branky. A až do doby, než puk přejel brankovou čáru, jsem tomu nechtěl uvěřit. Pak vypukla obrovská radost. Jsem rád, že alespoň za brankou byla kamera, takže to mám zvěčněné na youtube, abych si to připomínal a mohl trénovat na příště (smích). Každopádně už jsem si i díky gólu v hokejovém životě splnil téměř vše, co jsem chtěl.

10. O brankářích se dost často říká, že jsou „jiní“, mají svůj svět. Je to pravda?

To si z nás dělají vždycky legraci spoluhráči (smích). V něčem být jiní asi musíme, protože na nás jde veškerá zodpovědnost a je vidět každá chybička. Znám za kariéru pár gólmanů, kteří tohle přesně potvrzovali, protože ta jejich „jinakost“ byla opravdu velká. Já se řadím spíš k tomu, že jsem víc „normální“ (smích).

11. Většina hokejistů má před zápasem své rituály. Máš nějaký svůj?

S kluky si před zápasem jdeme na rozcvičku zakopat, jinak vyloženě rituál nemám. Dříve jsem byl pověrčivý, tak jsem si hlídal, co jak dělám, ale protože jsem zjistil, že vše je o tom, co si dám do hlavy, tak už takovéto věci neřeším a víc, než dřív se tím hokejem bavím.

12. Sportovci také mívají své vzory, díky nimž chtejí být stejní jako oni a které je motivují k lepším výkonům. Jsi na tom také tak?

Dříve jsem vzory měl, koukal jsem na zápasy NHL a sledoval, jak brankáři chytají. Dnes už svůj volný čas věnuji práci, rodině a kamarádům a hokej si užívám a snažím se odvádět co nejlepší výkony.

13. Máš nějaký oblíbený film, hudbu a třeba i jídlo či pití?

Protože jsem veselý člověk a rád se u filmu zasměji, mám nejradši komedie. Hudbu díky tomu, že v šatně hraje od každého něco, jsem se za ta léta naučil poslouchat téměř všechnu, takže z každého žánru si dokáži najít písničku, která se mi bude líbit. Kdo mě zná ohledně jídla tak ví, že mi toho chutná hodně a kolikrát si to v šatně vyslechnu (smích). Ale když bych měl něco přeci jen vyzdvihnout, tak tatarák, burger a kebab.

14. Lukáši, moc děkuji za rozhovor a za sebe, klub i fanoušky přeji hodně hokejových úspěchů a brzký návrat na led.

Také děkuji za rozhovor a věřím, že se brzy potkáme na stadionu, ať si ještě tuhle sezónu nějaký zápas odehrajeme.