Kapitán Válečníků, Šimon Ježek, se velmi výrazně prosadil ve hře jeden na jednoho – Kooperativa NBL 1on1 Challenge, která byla třetí soutěží, jež částečně vyplnila prostor po předčasně ukončené lize. A jak si děčínský kapitán vedl? V základním kole postoupil ze 4. místa, České finále vyhrál bez ztráty kytičky, a v republikovém finále hraném na Folimance nestačil pouze na domácího Ondřeje Sehnala. Tímto skvělým výsledkem podtrhl povedené vystoupení Válečníků i v předchozích střeleckých soutěžích, kde Děčín získal bronz a stříbro.
• Jak jste se dostal do nominace hry jeden na jednoho?
U nás to bylo tak, že příležitost dostalo jednak mládí, a to Kuba Skalička díky svým fyzickým dispozicím a kvůli tomu, že na tréninku je to velmi nepříjemný obranář. Věřili jsme, že může zamíchat pořadím. Bohužel, u Kuby to úplně nevyšlo a skončil hned po prvním kole. U Ondry Šišky nebylo co řešit, protože to je jeden z nejlepších hráčů hry jeden na jednoho v celé lize, ne-li nejlepší. Žel také on skončil hned v prvním kole. No, a na mě to zbylo tak nějak jako na kapitána. Děkuji vedení klubu za důvěru. Snad jsem i trochu překvapil (smích).
• Nemluvili jste spolu s Ondřejem Šiškou, proč mu to nevyšlo?
Mluvili a byl z toho logicky smutný. To se holt stává. Tahle soutěž, jak pak ukázal její další průběh, byla neskutečně specifická a plná nepředvídatelného. Záleželo nejen na tom, jak se kdo vyspal, ale také, jak se vyspali soupeři. Bylo to rovněž velice fyzicky náročné. No, a když se k tomu přidá, že vám padne nějaká bláznivá cirkusová střela nebo pár těžkých střel zpoza trojkového oblouku, mohlo být brzy hotovo a překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat. Obzvlášť v úvodních kolech, kde se hrálo do pěti získaných bodů. Když jsem se pak díval na zápasy Ondry, jeho soupeřům padaly do koše neskutečné věci.
• Když jsme spolu hovořili po střeleckých soutěžích týmů a jednotlivců, hodně jste tento nápad chválil. A asi budete chválit i tento turnaj jeden na jednoho, že?
No jasně! Obě tyto „výplně“ v době předčasně ukončené ligy byly super nápad. Liga i federace se toho zhostily velmi kvalitně, nezahálely a nejlépe to pak okomentoval Radek Pumprla po finálovém turnaji, když prohlásil, že tohle byla ta nejlepší „výplň“, a asi i jediná, v celém českém sportu. A já se k tomuhle výroku rád připojuji. Byly to divácky atraktivní soutěže, obzvlášť pak 1on1, a doufám, že se v nich někdy v budoucnu bude pokračovat. Rovněž bylo fajn, že jsme se mohli potkat s hráči a lidmi z realizačních týmů z různých klubů i federace samotné a poznat je i jinak než jenom basketbalově. Celý turnaj se nesl v přátelském duchu, měl jsem možnost pokecat s řadou lidí, ta možnost se mi moc líbila a vnímám ji jako velmi přínosnou.
• Jak moc fyzicky náročné byly jednotlivé turnaje?
Nechci říct, že jsem první kolo podcenil, ale spíš jsem nevěděl, do čeho úplně jdu, ale nové to bylo pro všechny stejně. Navíc se mi podařilo přijet na první kolo trochu později, sice jsem se stačil rozcvičit, ale záhy jsem zjistil, že jsem se měl rozcvičit daleko více. Myslím, že důležitost rozcvičení na sobě vnímali obdobně i ostatní účastníci (smích). Ale do těch pěti bodů se to dalo, před druhým kolem jsem se rozcvičil daleko důkladněji, hranice sedmi bodů nás opět prověřila. Finále na devět bodů už bylo na hraně a v závěru byla vidět celá řada nepřesných střel – doprava, doleva, krátké, dlouhé… Všechno důkaz ubývajících sil. Ono paradoxně by člověk chtěl při této soutěži co nejvíce toho odstřílet, aby šetřil síly. Ale když mu to nepadá, musí začít najíždět pod koš a to mu zase bere síly. Pak už se zaměřuje čím dál tím hůř, alespoň tedy já. Někdy nedáte plni sil, někdy nečekaně trefíte, třeba o desku, kdy se blížíte jejich vyčerpání. Jak říkám, velmi specifická a výsledkově těžko předvídatelná a o to víc atraktivní soutěž, jak pro diváky, tak pro samotné účastníky.
• Jaké tedy bylo první kolo?
Nepovedené se šťastným koncem (smích). Fyzická náročnost mě trochu překvapila. Zachránil jsem se až na poslední chvíli díky dobře zvládnuté koncovce v utkání proti Ondrovi Sehnalovi, ve kterém jsem prohrával už 4:2 a nevypadalo to, že postoupím. Jenže právě v té chvíli to ze mě všechno nějak spadlo, řekl jsem si, že musím dát trojku na vyrovnání a povedlo se.
• Pak jste prý měli se Sehnalem při jeho trestném hodu na vítězství menší debatu?
Opravdu jen minimální. Ve vší slušnosti jsem se ho zeptal, zda dává šestky, a on mi vzápětí odpověděl střelou, kterou neproměnil. No, a tak jsem zápas urval nakonec pro sebe v poměru 4:5. Opravdu nevím, jestli tahle moje nevinná věta měla nějaký vliv na Ondru, ale nejspíš jsem to udělal správně.
• České finále se vám pak povedlo náramně, když jste ho vyhrál 5:0 na zápasy. Přesto to nebylo jednoduché…
Tohle kolo jsem se cítil absolutně v pohodě, hned v prvním zápase mi to začalo padat, dával jsem těžké střely a jen málo jsem toho minul. S úspěšností roste klid a sebevědomí, nakonec z toho bylo pět výher a postup do republikového finále. Úspěch doprovodila malá nehoda, kdy jsem před předposledním zápasem začal cítit, že mě začínají pálit uši a nos, pak jsem si sáhl na bradu a zjistil jsem, že začínám nezvykle otékat(smích). Přesto se mi podařilo další zápas odehrát a vyhrát, i když už mi začala „hořet“ hlava. To už jsem cítil, že jsem celý obsypaný. Takže jsem požádal fyzioterapeutku USK, zda by mi nesehnala nějaká antihistaminika, což se povedlo a já si dal dva zyrtecy. Pak mě ještě čekal zápas s Kamilem Švrdlíkem, to už byla alergická reakce v plném proudu. Možná i proto jsem se rozhodl v tomto zápase střílet, zkusil jsem pět trojek, dal čtyři, vyhrál a šup, převléknout a Aneta Šobová mě svižně dopravila na pohotovost na „Karláku“. Velký dík patří realizačnímu týmu USK Praha, který mi hodně pomohl.
• A co bylo příčinou reakce vašeho těla?
Domnívám se, že za to mohla směs oříšků a rozinek, i když je mi to divné, protože ořechy mám rád a normálně je jím v jakékoliv podobě. Je možné, že mi neudělala dobře nějaká chemie v té směsi. Vše ukáže rozbor krve.
• Jaké to bylo v nemocnici?
Tam bylo všechno super. Přijali mě hned, nečekal jsem ani minutu, dostal jsem dvě kapačky, to zabralo zhruba hodinu. Pak si mě tam nechali do deseti večer na pozorování. Můj stav se blížil normálu, dostal jsem léky a pan doktor mě propustil. Já skočil na vlak a jel do Děčína, druhý den v 9:00 nám totiž začínal trénink (smích).
• Jak byste okomentoval republikové finále?
Už samotný postup do finále pro mě znamenal úspěch, necítil jsem nějaký extrémní tlak, ale do každého souboje samozřejmě jdete naplno a chcete atakovat nejvyšší mety. Doufal jsem v umístění na „bedně“ – čím výše, tím lépe. Ve čtvrtfinále na mě čekal Radek Farský, čerstvý reprezentant České republiky, a utkání to bylo hodně o síle a jemu ten kontakt moc nechutnal. Radek byl určitě motivován i přítomností reprezentačního trenéra mužů Ronena Ginzburga, nejspíš až do té míry, že se mě ze začátku pokoušel chytit za dres, což mám extrémně nerad. To se mu povedlo, ale jen jednou. Rychle jsme si to vyjasnili a já vyhrál 9:6. V semifinále s Radkem Pumprlou jsme se setkali dva „velestřelci“, což dokládá fakt, že po třech minutách vedl Radek 1:0 (smích). Málem jsme promarnili i šestiminutový časový limit na zápas, ale já se v koncovce chytil, za zhruba pětatřicet vteřin jsem dal pět bodů a vyhrál 9:7.
• A co finále proti domácímu Ondřeji Sehnalovi?
Když si poslední zápas zpětně promítnu, tak samozřejmě vím, co a kde jsem měl vyřešit jinak, lépe. Nicméně oba jsme měli stejné podmínky, oba jsme museli respektovat stejná pravidla a on toho využil lépe. Takže jeho vítězství je zasloužené. Na druhou stranu, v průběhu celé soutěže jsme se potkali třikrát a dvakrát jsem vyhrál já. Takže mám dva skalpy pozdějšího vítěze a dalo by se teď polemizovat, kdo je lepší (smích). I když, raději bych měl jen jednu výhru, a to tu ve finále, nebo ho jednoduše porazil třikrát (pro zajímavost, součet bodů ze všech tří zápasů Ježka se Sehnalem je 17:17 – pozn. red.).
• Děčín má tedy ze tří soutěží tři medaile. Ve střelecké soutěži týmů to byl bronz, ve střelecké soutěži jednotlivců stříbro a ve hře jeden na jednoho opět stříbro. Co tomu jako kapitán týmu říkáte?
Nikdo, kdo se soutěží zúčastnil, se nemusí za reprezentaci klubu stydět. Myslím si, že jako Válečníci jsme si opět vybudovali nějaký respekt. Sice jsme nesplnili úkoly na jedničky, ale na dvě dvojky a jednu trojku. Ještě jednu podobnou soutěž s podobným výsledkem a můžeme s tím odmaturovat (smích).
• Už víte, za co utratíte odměnu 50 000 Kč, kterou jste vyhrál ve hře jeden na jednoho?
Budu dělat radost svým blízkým.
Zdroj: BK Děčín