V Národním parku České Švýcarsko a v Labských pískovcích se letos narodilo 29 mláďat kriticky ohrožených sokolů, jde o rekordní počet. Populace těchto málem vyhubených dravců sílí. „Poprvé v historii je jich na české straně více než u sousedů v Německu,“ pochvaluje si ředitel parku Pavel Benda.
Mláďata začínají poprvé opouštět hnízda a učí se létat. Ještě jsou hodně nemotorná. Hlavně se mohou stát obětí predátorů, zejména jestřába. Národní park se obává, že polovina mláďat toto pro ně nejhorší období nepřežije.
„Ale stále jich přežije kolem patnácti, což je mnohem lepší výsledek, než kdyby se mláďat narodilo jen deset,“ vysvětluje Benda, který je sám vášnivým ornitologem.
Tušíte, co se stalo u sousedů v Sasku, kteří s návratem sokolů začali zhruba o 10 let dříve než vy, že mláďat mají málo?
Těžko říci, záleží na mnoha faktorech. Jedním z nich je rušení člověkem při hnízdění nebo rodiče mohou na delší dobu opustit hnízdo, vajíčka zastydnou, k mláďatům se dostanou predátoři. Nebo se může stát, že partner je starý a vajíčka neoplodní. U kolegů v Sasku to letos nedopadlo slavně, protože asi polovina hnízd zůstala bez mláďat.
Mláďata máte spočítaná, už jsou také všechna okroužkovaná?
Jsou. Jen mláďata ve špatně přístupných hnízdech nekroužkujeme, protože to musí proběhnout velmi rychle, aby mláďata ani rodiče nebyli zbytečně stresováni.
Brání se sokoli urputně?
Ne, ti se snaží uniknout, schovat se do dutiny. Od jiných druhů ale máte pořádně poškrábané ruce. Další mláďata zase předstírají, že jsou mrtvá, nehýbou se, jazyk jim visí ven.
Letos u vás hnízdilo 12 párů sokolů. Je to maximum, které se v parku uživí, aniž by si konkurovaly? A jsou sokoli teritoriální ptáci, kteří se navzájem vytlačují a bojují o místo?
Jsou teritoriální, nesnesou v dohledu jiný pár. Ale není to tak, že by se mezi sebou pozabíjeli. Pošťuchují se a ten, kdo prohraje, musí zahnízdit jinde. Myslím, že maximum pro naši oblast je 15 párů. Jsou ještě neobsazená místa, třeba v Tiských stěnách, jež jsou ovšem velmi oblíbené turisty a sokol tady nikdy nebude mít klid. Ještě jsou místa u hranic, kde sokol hnízdí v Česku a další rok pak u sousedů v Německu. Loni třeba u Ostrova jeden pár hnízdil, letos je o 300 metrů dál, ale už v Sasku. Kdyby zůstal u nás, měli jsme mláďat ještě víc.
Dnes se počty sokolů díky jejich ochraně a zákazu používání jedovatého DDT v zemědělství zvyšují. Hnízdí i na věžích ve městech, na komínech elektráren. Jak se jim tam daří?
Populace sokolů osidlují stále nové oblasti. Věže ve městech a komíny elektráren jim vzdáleně připomínají skalní stěny a daří se jim zde. V elektrárnách i městech se živí stejně jako v parku, holuby. Je to jejich hlavní a nejvhodnější potrava.
Kolik holubů sokol uloví?
Záleží na počtu mláďat. Když jsou v hnízdě tři už větší, sokol je krmí čtyřikrát pětkrát denně. To znamená, že pokaždé přinese holuba, a to ještě musí živit sebe.
Dá se říci, že už je jich stejně jako v minulém století před tím, než byli málem vyhubeni?
Téměř veškerá i historická hnízdiště jsou obsazena a připočítejte komíny a města. Myslím, že nyní je stav jeden z historicky nejlepších.
Máte kromě sokolů letos ještě z něčeho jiného velkou radost?
Největší mám z toho, že se kolegovi podařilo na Šluknovsku potvrdit hnízdění luňáka hnědého, což je opravdu velká vzácnost. Měli jsme poslední dva tři roky tušení, že tu je, ovšem nyní je to doložené, což je opravdu mimořádná ornitologická událost. Luňák hnědý žije v oblastech s rybníky, Šluknovsko jeho ideálním podmínkám neodpovídá, ale evidentně se mu tady zalíbilo. Letos vyvedl dvě mláďata a pro kraj je to naprosto výjimečná záležitost.
Autor: Andrea Angermannová
Zdroj: http://usti.idnes.cz/