Sympatický křídelník Luboš Stria patřil v Děčíně mezi nejoblíbenější hráče a byl u největších úspěchů Válečníků. Po skončení minulé sezóny však jeho kroky zamířily na Slovensko do nejvyšší soutěže Eurovia SBL, kde se usadil v týmu Handlová. Ten nakonec skončil osmý a Luboš Stria byl jedním z mála hráčů, jenž vydrželi v týmu od začátku do konce. A jeho statistiky? V základní části dával v průměru 8 bodů na zápas, měl tři doskoky a přes dvě asistence. V play-off si vylepšil statistiky na téměř 14 bodů a 4 doskoky na zápas, na palubovce pak strávil necelých 35 minut. Po skončení sezóny se Luboš Stria vrátil zpět do Děčína a samozřejmě, že si nenechal utéct první finálový zápas Válečníků s Nymburkem.
• Po loňské sezóně jste zamířil na Slovensko do Handlové. Proč zrovna tam?
Tady v Děčíně jsem se nedohodli na smlouvě na následující sezónu, i když jsme měli k dohodě vcelku blízko, ale nakonec to nevyšlo. Měl jsem několik nabídek z Čech, ale pak se mi ozval trenér Růžička, kterého znám dlouhé roky a vím jak pracuje, z Handlové, jestli bych nechtěl zkusit si zahrát na Slovensku. A já to vzal, protože jsem potřeboval novou výzvu. V Čechách hraji ligu od osmnácti let, a ne že bych byl vyhořelý, ale potřeboval jsem novou motivaci. Tady v Děčíně jsme udělali dva veliké úspěchy, měli čtyři medaile a já tu byl moc spokojený, ale sám jsem cítil, že potřebuji změnu. Nový vítr do plachet. A možnost si zahrát v zahraničí, byť blízkém, byla skvělá a motivující, takže jsem ji bral všemi deseti.
• Jak jste to vyřešili doma? Byl jste na Slovensku sám?
Ne, šli jsme tam všichni, protože rodina je pro mě priorita. Nešel bych někam bez manželky a malého syna. Měl jsem tak i nastavenou smlouvu, a s rodinou jsem počítal na prvním místě. Například byla dohoda, že budeme mít byt a podobně.
• A jaká byla reakce doma na odchod na Slovensko?
Dali jsme takovou válečnou poradu, nebyl žádný problém a celkem jednohlasně zaznělo „ano“. Vlastně se nám tam chtělo, protože Slovensko máme rádi. Jsme turisté a moje angažmá nám nabídlo skvělou šanci jak procestovat tuto zemi, což se nám nakonec povedlo. Nejhorší ale bylo to to stěhování, protože to byla opravdu dálka. Profesionální basketbal je kočovný život, stěhoval jsem se už mnohokrát, někdy i uprostřed sezóny a je to dost náročné.
• Bylo vaše rozhodnutí dobrým krokem?
Byl to výborný krok! Především z lidského hlediska mi to daleko víc, než jsem čekal. Setkal jsem se tam s různými nástrahami, kterých nebylo málo, a posunulo mě to dál. Zpětně tedy hodnotím své rozhodnutí na výbornou.
• Jaké nástrahy to byly? Byly to negativní věci?
Těch negativních bylo více, než těch pozitivních, ale jejich překonání člověka posune vždy dál. Byli jsme třeba dohodnuti na nějakých podmínkách, já tam přijel a klub nefungoval tak, jak jsem si představoval a jak mi bylo slibováno. Nebyly připraveny byty, vůbec nefungovalo zázemí klubu a bylo to velmi těžké. Tady v Děčíně všechno šlapalo, ale tam jsme třeba neměli celou sezónu maséra ani fyzioterapeuta, což je v mých letech hodně důležitá věc. Měl jsem přitom v zápasech dost velikou minutáž. Chyběla mi tam taková ta kultura okolo klubu, který měl mimo jiné roční pauzu, protože se stavěla nová hala. Další šok přišel po třech měsících, kdy odešel trenér Růžička, který mě tam dotáhl a já tam šel kvůli němu. Odešel i s mým kamarádem Jirkou Jelínkem do Svitav, takže jsem tam trochu osiřel. Měl jsem možnost odejít, ale moje rozhodnutí bylo vydržet. Pak přišel srbský trenér, vyměnilo se asi pětadvacet hráčů, většinou srbských… Prostě divočina, kterou tady v Čechách by asi člověk nezažil, ale na Slovensku je to běžná praxe. Přesto budu na toto angažmá vzpomínat rád.
• Jak moc to bylo těžké po odchodu trenéra Lubomíra Růžičky?
Byl to šok. Od srpna jsme se připravovali a měla být koncepční a dlouhodobá spolupráce. Tým byl přitom poskládaný hodně zajímavě, byl talentovaný a vypadalo to, že by mohl hrát první čtyřku. To také byly moje ambice, abych bojoval o medaile. Ale pak se všechno změnilo, přišel srbský trenér, který si přivedl svoje hráče a začalo se vše hrozně měnit. Změnil se i herní systém, z čehož jsem byl uprostřed sezóny trochu na prášky. Navíc, než jsem stačil poznat nového spoluhráče, už zase za čtrnáct dní odcházel. Tým se obměnil takřka kompletně, zůstal jsem jen já a Peter Sedmák, který hrál dříve také za Děčín.
• Po čtyřkolové základní části obsadila Handlová osmou příčku a v play-off vyzvala první Košice, které byly favoritem. Přesto se rozhodovalo až v pátém utkání.
O nás se vědělo, že máme zajímavý tým složený ze zkušených borců, ale kvůli změnám v kádru a bohužel také příliš velikému množství ega a sobectví jsme neskočili lépe, než na osmém místě. A naše výchozí pozice pak byla hrozně těžká. Košice byly po základní části úplný suverén (ze 40 zápasů jich vyhrály 36 – pozn. red.) a nedávaly se nám veliké naděje, ale já jsem naopak věřil, protože v play-off se může stát cokoliv. Je to opravdu jiná soutěž. My jsme překvapili hned v prvním utkání, ale bohužel jsme ho prohráli o dva body. Přitom chybělo opravdu málo, abychom získali první a velmi důležité vítězství. To se třeba povedlo Děčínu v Pardubicích a úplně to pak změní obraz celé série. Přesto jsme sérii dotáhli do pátého zápasu a minutu před koncem jsme vedli o pět bodů. Nakonec jsme ale hodně smolně prohráli o bod a bylo velmi těžké snést toto vyřazení. Konečně jsme totiž šlapali jako tým, na což jsem byl z Děčína zvyklý a tam mi to chybělo. V play-off jsme se ale obětovali jeden za druhého a rozhodlo štěstí, které jsme bohužel neměli.
• Pátý zápas jste prohráli 81:80…
A já střílel tři vteřiny před koncem trojku, kterou kdybych dal, s největší pravděpodobností bychom postoupili. Ale to se nepovedlo a byla to veliká bolest na konec celého slovenského angažmá.
• Můžete po jedné sezóně porovnat českou a slovenskou ligu?
Je to velmi těžké, protože obě ligy jsou úplně jiné. Řekl bych, že česká je o něco kvalitnější, ale slovenská má zase v Česku zbytečný punc podceňované soutěže. Ta liga má svoji kvalitu, hraje tam hodně dobrých zahraničních hráčů, především Srbů a Američanů. Bohužel, práce okolo celé basketbalové ligy se nedělá tak koncepčně jako tady v Čechách. Myslím si, že slovenský basketbal má před sebou ještě hodně krušných roků. To v Česku se udělalo mnoho dobrých kroků, aby celý basketbal šel kupředu. Na druhou stranu první čtyři, pět týmů na Slovensku mají opravdu dobrou kvalitu a mohly by i tady hrát o medaile. Ostatně Děčín se o tom přesvědčil v Six Alpe Adria Cupu, kde hrál s Komárnem, které nakonec celý pohár vyhrálo.
• Sezóna skončila, takže jste se vrátili zpět do Děčína?
Ano, vrátili. Našel jsem si tady manželku, koupili jsme si byt a zatím bereme Děčín jako náš domov. Do budoucna se možná nebudeme bránit zamířit jinam, ale teď je Děčín naše základna.
• Přesto tady dlouho nevydržíte, protože už se objevila zpráva, že jste podepsal smlouvu v týmu Svitav, které vede trenér Růžička?
Ze Svitav přišla nabídka, znám v tamějším klubu řadu činovníků, a s trenérem Růžičkou se mi dobře spolupracuje. Doufám tedy, že naše spolupráce vydrží déle, než ty tři měsíce na Slovensku (smích). Bylo by fajn dohrát celou sezónu spolu a udělat nějaký úspěch. Svitavy totiž mají podle mého před sebou zajímavé basketbalové roky a je to ambiciózní tým. Samozřejmě, že za vším stojí firma Dekstone a její finanční možnosti, které dovolily, aby už v polovině této sezóny se sešla ve Svitavách zajímavá parta hráčů – kluci z Prostějova, Jirka Jelínek, Američané – a tým chce letos atakovat první pětku soutěže. Doufám, že do mozaiky zapadnu dobře a pomohu v boji o medaile. Je to pro mě skvělá příležitost.
• Nekoketoval jste s myšlenkou na návrat do Děčína?
Pocitově bych řekl, že tahle kapitola je už uzavřena. Byla velmi hezká a budu na ni vzpomínat s láskou, ale v sobě to už mám uzavřeno. Navíc ani nepřišla nabídka, protože tým je teď kompaktní a jde jiným směrem.
• A poslední dotaz. Jak se vám líbilo první finále Děčín – Nymburk a pojedete se podívat i na druhé?
První finálový zápas na zimáku mi potvrdil co jsem čekal – vyrovnanou partii se skvělou kulisou. Herně to bylo mnohem vyrovnanější, než v minulých letech, kdy jsme měli zdravotní problémy a Nymburku nemohli konkurovat v plné síle. Válečníci hráli velmi dobře a nebýt dvou hluchých míst v útoku, kdy Nymburk odskočil na větší rozdíl, mohl být souboj o titul zcela vyrovnaný. Potěšil jsem se atmosférou, která mě nezklamala a viděl jsem spoustu známých tváří, kteří tvoří nejlepší fanoušky v republice. Klobouk dolů. Kvůli prvnímu finálovému zápasu jsme s rodinou odložili odjezd na dovolenou a určitě nelitujeme, ale na druhý zápas do Nymburku se již nechystám a budu na kluky vzpomínat v nějakém plážovém baru.
Zdroj: www.bkdecin.cz