Během posledních týdnů přijal děčínský výchovný ústav několik uprchlíků. Policie nezná jejich totožnost a tak se musí spolehnout na jejich výpovědi, že jde o nezletilé bez rodiny. To se snaží ověřit i úředníci a lékaři.
Podle informací, které poskytlo ministerstvo školství, je jediným výchovným ústavem specializovaným na cizince ten v Praze na Radlické ulici. Ten je ale beznadějně naplněný a děti tak začal orgán sociálně právní ochrany dětí umisťovat i do běžných ústavů. Jedním z nich je i ten v Děčíně.
Podle dosavadních informací poskytl azyl už třem cizinců, u kterých se zatím snaží zjistit totožnost. Platí pro ně běžný program jako pro ostatní děti ve výchovném ústavu. Chodí tedy na vycházky s vychovateli a ve výchovných skupinách podnikají běžné aktivity. Obrovskou překážkou je ale jazyk. Tlumočníka z perštiny totiž samozřejmě ústav nemá.
Ověřit totožnost uprchlíků není vůbec jednoduché. „Ta situace je samozřejmě znesnadněná tím, že policie pracuje pouze s informacemi, které jí cizinec řekne,“ vysvětlila mluvčí cizinecké policie Kateřina Rendlová.
Problém je, že valná většina uprchlíků nikde o azyl nežádala ani neodevzdávala otisky prstů a tak v žádných databázích nejsou. Policie se pak snaží spojit se zastupitelskými orgány zemí, odkud cizinci pochází a jejich totožnost určit přes ně. I to se ale povede výjimečně – obzvlášť, když jde skutečně o děti.
Věk je důležitý hlavně kvůli zkušenostem z minulosti. Například ředitel děčínského výchovného ústavu vzpomínal na uprchlické vlny v devadesátých letech, kdy Bulhaři a Rumuni, kteří chtěli pokračovat přes naše území dál na západ, často při zadržení cizineckou policií tvrdili, že jsou nezletilí, a to jim bylo často kolem čtyřicítky. Než se ale podařilo jejich věk prokázat, obvykle se jim povedlo z výchovného ústavu uprchnout. Podobným případům se chtějí úřady vyhnout.
Jak probíhá ověřování věku popsala Markéta Lakomá, která hovoří za děčínský orgán sociálně právní ochrany dětí.
„Postupujeme na základě lékařské zprávy – samozřejmě se potom sleduje stav kostí a další znaky, které dokážou určit, zda jde opravdu o dítě.“
Jasné každopádně v tuto chvíli je, že situace není vyhovující a je pravděpodobné, že počet dětských uprchlíků bez rodiny dále poroste i na našem území. Otázkou zůstává, co s dětmi bude v případě, že v ústavech zůstanu delší dobu. Musely by si totiž rychle osvojit jazyk, protože by se jich týkala i školní docházka. Je to ale problém, se kterým se v tuto chvíli potýká celé Evropa.
Autor: Iva Zítková
Zdroj: www.rozhlas.cz/sever