Sestra z Rumburku, která je obviněna z šesti vražd, patří mezi nemocniční sériové vrahy. Ti se dají nazvat „andělé smrti“. Mají pocit nabytého božství a začnou rozhodovat o životě a smrti pacienta. V rozhovoru pro MF DNES to říká psycholog Andrej Drbohlav, autor knihy Psychologie sériových vrahů.
Je nemocniční vrah svébytná kategorie mezi sériovými vrahy?
Je to velmi svébytná a samostatná kategorie. Ty kategorie se odlišují podle motivu a naznačují, jak pachatel ten trestný čin prožívá, jak u toho myslí. Nemocniční vrazi tvoří mezi ostatními pachateli specifickou kategorii. Nejsou motivováni krví, nepotřebují ji vidět. Není pro ně charakteristické žádné mučení.
Dělí se pak do tří rozdílných kategorií. První skupina z nich to páchá, protože si to vysvětluje jako eutanazii. Pacienty si vybírá podle vlastního klíče a většinou to ani není smrtelně nemocný člověk.
Primárně jde třeba po slabých ženách právě třetí kategorie, ke které se dostanu.
Do druhé kategorie spadají vrazi, kteří sice vraždí v nemocnici, ale motiv s ní ve skutečnosti nesouvisí. To jsou například případy, kdy si zdravotník vybuduje vztah k budoucím obětem a přinutí je k pozměnění závěti. Tyhle případy se ale u nás zatím nevyskytují.
Třetí kategorií je Petr Zelenka a to je zase naprostý unikát. Toho hnala nenávist vůči nadřízeným, které chtěl dostat svízelné situace. Nenávist k obětem necítil.
Kam byste zařadil sestru z Rumburku?
Sestra z Rumburku bude spíše z kategorie andělů smrti. Přicházejí k pacientovi, který se už dost často vůbec nemůže bránit a pachatel z nějakého pocitu nabytého božství rozhoduje o jeho smrti.
Jak statisticky časté jsou případy nemocničních vražd?
Paradoxně se s nimi setkáváme v zemích, jako je Švýcarsko, Belgie či Nizozemí, kde bychom čekali kvalitní zdravotnictví. Možná právě jen kvalitní zdravotnický systém dokáže ty činy rozpoznat, zatímco my v tom balastu našeho zdravotnictví tyto případy přehlédneme. Nebránil bych se domněnce, že třeba ve Švýcarsku mají nad zdravotnictvím větší kontrolu. Ve vyspělejších zemích více vidí do zákulisí paliativní medicíny a péče o nemohoucí seniory než u nás.
Lze těmto druhům vražd nějak předcházet? Asi by bylo třeba snížit stres u zdravotníků a předcházet jejich vyhoření?
To ničemu neuškodí. Ale primárně to nezabrání, aby lidé, kteří mají nějakou poruchu osobnosti, nezačali realizovat své falešné fantazie. Takoví lidé by v nemocnici vůbec neměli fungovat. Na místě je tedy obezřetnější personální výběr.
Autor: Jakub Pokorný
Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/