Po návratu z ME U16, jsme „začerstva“ vyzpovídali trenéra Roberta Landu, který holky dovedl až do finále. První místo to sice nebylo, ale i to druhé je skvělé. Nás tedy zajímaly podrobnosti o mistrovství, týmech, v neposlední řadě také to, jak se Robert cítí v roli trenéra a jak v roli hráče. Zajímalo nás také, jestli měl v tom časovém presu čas i sám na sebe a svou rodinu. Nejen tyto informace Vám přinášíme v následujícím rozhovoru.
1. Popiš nám svůj program od skončení děčínské sezóny do dneška. Máš spočítané volné dny a měl jsi vůbec dovolenou?
Pár dní volna bylo, ale po skončení sezóny, jsem se připojil k české reprezentaci, nejdříve se jednalo o výběr do 17 let holek, proběhla příprava na MS a to trvalo do konce června a od konce června, kdy bylo MS, jsme pokračovali s výběrem do 16 let, s nímž jsem skončil na ME tuto neděli, takže jsem celou dobu byl u dívčí reprezentace, a proto dní volna bylo jen pár. Cyklus přípravy je takový, že se například 4 dny trénuje a 3 dny jsou volné, pak se na týden někam jede a následují dva nebo tři dny volna, v těch pár volných dnech jsem doma s holkami, s rodinou, uděláme si pár výletů, ale všechno jen po Děčíně a jeho okolí, dál jsem se nedostal a ani nebyl čas.
2. Jaké jsou rozdíly mezi MS a ME? Domácím a turnajem v zahraničí?
ME dívek do 16 let se koná každý rok, jde o výběry z Evropy. MS se koná jednou za dva roky a dostane se tam šest nejlepších týmů z Evropy, jedná se o 16 týmů z celého světa. MS U17 je složeno z týmů takto: Evropa 6, Amerika 4, Asie 3, Afrika 2 a Austrálie 1. Hlavním turnajům předchází přípravné turnaje, u obou ktegorií U16 nebo U17, dochází k pozvání na tzv. sparing (my jsme si pozvali například Číňanky), jinak hrajeme zápasy především s Německem, Polskem, Slovenskem a příležitostně dle jednání a aktuální situace, u toho všeho jde o přípravu na hlavní turnaj.
3. Dají se srovnat oba týmy? Loňský stříbrný U16 ME (=letošní bramborový U17 MS) a letošní také stříbrný U16 ME?
Loňský stříbrný tým šestnáctek na ME, se díky tomuto umístění, kvalifikoval na MS, takže to byl vlastně ten samý tým, který letos hrál v o rok starší kategorii, tedy do 17 let. Výběr letošních šestnáctek, byl z větší části nový. Čtyři hráčky, tím, že byly talentované, patřily i do výběru sedmnáctek. Šlo tedy o propojení U16 i U17, trénovaly společně, měly stejného trenéra i realizační tým, takže příprava byla společná pro obě kategorie. Co se týče srovnání, loni byly holky druhé na Evropě a ve finále jsme odehráli vyrovnaný zápas se Španělskem. Po skončení finále jsem byl naštvaný, že se to nepovedlo, radost z toho druhého místa jsem neměl ihned po skončení turnaje, ale s odstupem času samozřejmě ano. Letos jsme hráli ve finále s Ruskem, které bylo jednoznačně lepší, my jsme samozřejmě připravili holky na to, že nemusí mít svůj den a může se stát cokoliv. Nám to mohlo vyjít a Ruskám to nemuselo sednout. Do zápasu jsme šli s tím, že tam nějaká šance samozřejmě je, ale Rusky si zasloužily vyhrát, a my jsme byli právem druzí. Všechny týmy, jež zůstaly v umístění za námi, jsme porazili buď v přípravě, nebo přímo na turnaji, letos šlo tedy o zasloužené druhé místo, loni jsem si přál, aby to holky daly, v průběhu jsme i chvilku vedli, takže jsme si zasloužili vyhrát.
4. Už jste se bavili v rámci realizačního týmu o příštím roku? Máte už nějaké zprávy z ČBF? Bude pokračování?
Federace vždy vybírá v září/říjnu realizační týmy pro reprezentace, takže je to otevřené, my do toho nemůžeme nijak mluvit, jen trenér má možnost přihlásit se do výběrového řízení a pokud ho dostane, tak si dále hlavní trenér vybírá realizační tým. Hlavní slovo má tedy vedení federace a poté záleží na hlavním trenérovi.
5. Zásadní otázka – kde bude další MS U17?
Jak jsem řekl na začátku, MS je jednou za dva roky, letos hrály hráčky pouze o umístění v Evropě, na svět se letos nekvalifikovaly, byla to škoda. Letošní svět se tedy konal v Čechách, což je také zajímavé, protože mělo jít původně o Slovensko. Kvalifikací na svět jsem si postupně zvykal na to, že může jít například o Afriku, Ameriku či Asii, nakonec to dostalo Slovensko, ale my jsme pořád živili naději, že Slovensko krachne, kvůli nefunkční slovenské basketbalové federaci, to se skutečně stalo. Mysleli jsme si, že štěstí chytne „tygr“, nějaký asijský, ale přihlásilo se Česko a uspořádalo světový turnaj, který byl výborný. Zápasy v Klatovech, které jsme hráli, měly výbornou kulisu, návštěvnost se pohybovala kolem 1 500 – 2 000 lidí a konaly se v hokejové hale, jež byla dobře přizpůsobená na basketbal. Poté jsme pokračovali v Plzni, kde diváci halu opět zaplnili. Šlo tedy o skvělé zážitky, být na světovém šampionátu, vidět světové týmy, hru amerického či asijského týmu s trošku jiným pojetím. Riziko spočívalo v tom, že se hrálo v Čechách, před domácím publikem, holky byly hodně nervózní, ale nám se to vydařilo a čtvrté místo bylo dobré. Já jsem si přál, abychom se umístili v první pětce, holky mohly jít sice trošku dál a vyhrát medaili, ale umístily se do toho místa, co jsme si řekli.
6. Myslím si, že v domácím prostředí byla atmosféra lepší i podpora českých fanoušků větší…
Ano, to bylo výborné, protože na zápasy začali chodit i Klatováci, díky vyvěšeným reklamám po městě. Nešlo tak pouze o basketbalové fanoušky, ale i o obyvatele Klatov, kteří vytvořili výbornou atmosféru.
7. Jak Ti pomáhá trenérská role v hráčské kariéře? Trenéřina u mládeže BK Děčín i u ženské repre U16 a U17…
Ono to trošku otevírá oči k tomu, jak náročné je trénovat a jak náročné je zvládat hráče a různé herní situace a k tomu, víc chápat trenérův záměr. Když nejste slepí a snažíte se trošku vnímat to, jaký má trenér záměr, tak to mě zklidňuje a vidím, jak náročná ta práce je a jak často já sám nasekám chyby a jako trenér si to následně uvědomím. Zpětně mě to mrzí a vím, že to nebylo úplně perfektní. V Děčíně je dobré trenérské zázemí, spoustu se tu naučím a následně to mohu přenášet jak mládeži, tak reprezentaci. Basket mám rád a rád se o něm bavím, snažím se to tedy předat dalším.
8. Připojil ses k týmu Děčína hned v pondělí. První dojmy…?
Dojmy jsou takové, že v půl deváté v neděli bylo finále a to končilo vyhlášením v půl jedenácté, autem jsme přijeli v šest ráno do Prahy, při cestě jsme se střídali za volantem, abychom neusnuli, vlakem jsem přijel v osm ráno sem, kde na mě skočily moje holky. V deset hodin jsem šel na trénink, viděl jsem černobíle, ale naštěstí jsme měli jen fyzičku, takže se to dalo vydržet, následně jsem celé odpoledne prospal, protože jsem potřeboval dospat a v úterý to bylo už celkem v pohodě. Naštěstí máme tréninky zaměřené na fyzičku, není tak potřeba taková koncentrace. Strašně jsem se sem už těšil, kluci věděli, že přijdu o týden později, ale já sám jsem trénoval a věděl jsem, že přijdu připravený a nebudu nějak pozadu, pořád jsem se však těšil na to, až budu tady, jelikož jsem věděl, že už bych tu měl být.
9. Týden jsi s týmem nebyl, jak jsi zaplul?
V pořádku. Potřeboval jsem jen vědět, jaké jsou tréninky a jak se klukům vede.
10. Přechod / přepnutí mezi rolí trenéra a hráče…?
Těšil jsem se, až začnu opět hrát a starat se sám o sebe, jelikož v roli trenéra toho mám na starost hodně i celý stav kolem, takže je to spousta lidí a zde se teď můžu soustředit jen na svou práci. Těšil jsem se rovněž, až nebudu muset říkat hráčkám, co mají dělat, co dělají špatně nebo je pořád na něco upozorňovat, musíte být přísní, kritičtí a ne každá hráčka to bere dobře. Teď mám trošku klid, mohu trénovat a starat se sám o sebe.
Zdroj: www.bkdecin.cz
Foto: Roman Valenta