Děčínská část festivalu Jeden svět 2012 začne uprostřed buše, v zambijském Masuku. Alespoň na plátně kina Sněžník se tam přeneseme 21. března, kdy festival slavnostně zahajuje filmem Pod sluncem tma, oceněným jako Nejlepší český dokument 2011 na festivalu v Jihlavě. S publikem bude po projekci debatovat jak autor filmu Martin Mareček, tak i hlavní hrdinové filmu, Milan Smrž a Tomáš Tožička.
Právě s Tomášem udělal Aleš Černohous následující rozhovor. Zajímá vás trošku rozvojová pomoc, solární technologie či Afrika? Pokud ano, pak čtěte dále a navnaďte se na samotnou projekci.
Tomáš Tožička je technik, teolog a odborník na rozvojovou problematiku. Do roku 1989 pracoval v dělnických profesích, po té vystudoval teologii v Praze a Atlantě. Zakládal a řídil střediska sociálních služeb na Mostecku a v Praze. Byl členem Ekumenického týmu Světové rady církví při OSN v New Yorku se zaměřením na témata financování rozvoje a oddlužení chudých zemí. Je jedním z koordinátorů kampaně Česko proti chudobě. Dlouhodobě se zabývá problémy rozvoje chudých regionů a chudých zemí, působí jako vedoucí vzdělávacího programu zaměřeného na Rozvojové cíle tisíciletí, a také jako koordinátor elektrifikačních projektů pro rozvojové země.
Jednou z Vašich aktivit v pomoci chudým regionům třetího světa je koordinace elektrifikačních projektů pro rozvojové země. Jak dlouho se tomuto tématu věnujete a jak jste se k této činnosti dostal?
Problematice rozvojové spolupráce se věnuji od roku 1998, kdy jsem jako ředitel evangelické Diakonie v Mostě začal organizovat podporu na oddlužení nejchudších rozvojových zemí. Dělali jsme osvětové akce, konference, tiskly materiály. Bylo to vlastně první rozvojové vzdělávání, které tu po roce 1989 bylo. Evangelická Diakonie ale o tuto práci neměla zájem, takže jsem odešel, a postupně se začal věnovat rozvojové problematice naplno. Zabýval jsem se především vzděláváním a politickou prací – přednášky, kampaně, knihy, působil jsem jako člen Ekumenického týmu Světové rady církví při OSN v New Yorku. Ale zajímala mě i technická stránka věci, především role transferu technologií. A proto jsem byl rád, že jsem měl možnost podílet se i na realizaci rozvojových projektů v Africe a Asii.
V rámci tohoto projektu jste se osobně podílel na elektrifikaci Zambijské vesnice Masuku. Jak padla volba právě na toto místo? Proč právě Zambie a proč právě Masuku? Určitě by se takových míst, kde je elektrifikace potřeba, našlo mnoho.
V roce 2002 jsem pracoval jako výkonný ředitel Diakonie Československé církve husitské a vedoucí sociálního odboru, kde součástí mé koncepce bylo právě zahájení rozvojové spolupráce v rámci ČCSH. Proto mě němečtí kolegové pozvali do Zambie, která byla v té době prioritní zemí Zahraniční rozvojové spolupráce v České republice. Tam jsem shromáždil několik projektů místních organizací, které hledaly podporu. Nebylo to tedy tak, že bychom sami něco vymýšleli.
Z těchto projektů jsme nakonec vybrali Masuku, které bylo v nejsložitější situaci, mělo projekt dobře zpracovaný a s jeho vedením se dobře spolupracovalo. Komunita v Masuku je v horách, sedmdesát kilometrů od nejbližšího města, dosažitelné pouze po prašné cestě. Je zde střední škola pro 450 studentů, základní škola a venkovské zdravotní středisko pro pět až osm tisíc lidí z okolí. Jediná elektřina, kterou zde měli, byla z malých solárních panelů určených pro chladničku na vakcíny a nouzovou vysílačku.
Abyste mohli něco takového v Africké zemi vůbec uskutečnit, bylo jistě zapotřebí řada povolení tamních úřadů. Jak náročná byla tato fáze projektu?
Úřady byly velmi vstřícné, napomáhali jsme naplňovat vládní program elektrifikace venkova a projekt vycházel z mezivládních dohod České republiky a Zambie. Jednou se mi stalo, že mě při kontrole policie poslala do domácího vězení, protože jsem neměl pracovní povolení. Hned druhý den jsme se ale díky místním partnerům sešli s vedením policie, které mi na počkání vystavilo dočasné povolení. Oficiální certifikát mi byl vystaven až v den, kdy jsem odjížděl, dozvěděl jsem se o tom krátce před nástupem do letadla.
Nejnáročnější byla doprava, která v druhé fázi probíhala po moři a pak z Jihoafrické republiky kamiony. Samotné proclení už ale bylo vcelku jednoduchou záležitostí, díky podpoře místních organizací a úzkému kontaktu s dopravcem. Stalo se nám dokonce, že kontejner uvázl ve stávce Jihoafrických řidičů, ale nám se podařilo dostat ho do Zambie s diplomatickou poštou jednoho evropského státu…
Oblastní zastoupení ministerstva zdravotnictví přispělo na projekt – zaplatilo sadu trakčních baterií pro kliniku. Zástupci ministerstva pak byli přítomni i při slavnostním předání projektu.
Jaké bylo první setkání s obyvateli Masuku? Necítili jste se zde jako misionáři? Jak vás místní přijali?
Poprvé jsem tam přijel jako zástupce organizace hledající partnery. V Masuku jsem strávil dva dny a mohl tak trochu okusit, jak vypadá tamní život. Setkání bylo dost oficiální, diskutovali jsme o projektu, vše jsme si prohlédli.
Když jsem tam pak po třech letech přijel na dva měsíce montovat zařízení, bylo to jiné. Stali jsme se součástí místního života a v mezích pracovních možností se ho účastnili. Zorganizovali jsme tam i promítání filmů. Jsme stále v kontaktu a byl to skutečně nádherný čas, i když pracovně velmi náročný.
Jako misionáři jsme se necítili. Prostě jsme v rámci mezivládních dohod pomáhali jedné odloučené komunitě získat přístup k energii a zaškolit dva elektrikáře.
Jak náročná byla samotná realizace instalování slunečních kolektorů s následným rozvodem ke koncovým uživatelům. Jak dlouho to trvalo a kolik se vás na tom podílelo?
Náročné to tedy bylo. První rok jsme během pěti neděl instalovali systémy pro kliniku, střední školu s ubytovnami pro studenty a jedno elektrické čerpadlo. Druhý rok jsme čtyři neděle instalovali systémy, které dodávaly elektřinu do dvaadvaceti domácností a další elektrické čerpadlo.
Poprvé jsme na to byli tři, podruhé dva z Čech, ale měli jsme k ruce pětičlennou partu pomocníků a dva elektrikáře. Navíc nám pomohli odboráři z překladového nádraží vzdáleného třicet kilometrů. Potřebovali jsme svařit konstrukce pro panely a oni se zástupci církví si vymohli na vedení, aby jim dalo k dispozici svářečky a nářadí a realizovali jsme to v odborářském klubu. Pracovní morálka pomocníků byla velmi dobrá. Vždycky, když si někdo stěžuje na podřízené, říkám, že z devadesáti procent je to problém vedení. A měli jsme i domácí, která se o nás starala v domku, který pro nás před příjezdem postavili. Vařila, prala, uklízela atd. My jsme pracovali 10 hodin denně, 6 dní v týdnu. Jednou jsme měli volný víkend, který jsme strávili ve městě…
Co vše se vám podařilo v Masuku na přívod elektřiny napojit?
Elektrifikace v Masuku probíhala ve dvou etapách během dvou let. První rok jsme napojili na elektřinu venkovské zdravotní středisko, kam jsme také zavedli tekoucí vodu z elektrického čerpadla. Zároveň jsme elektrifikovaly střední školu – učebny i kanceláře a dívčí ubytovnu.
Druhý rok jsme pak elektrifikovali 22 domácností učitelského sboru a zdravotního personálu. Navíc jsme na několik odběrných míst zavedli tekoucí vodu z dalšího elektrického čerpadla.
Z čeho byl vlastně tento projekt financován a kolik stál?
Projekt byl financován Ministerstvem zahraničních věcí ČR a Kanadskou mezinárodní rozvojovou agenturou CIDA. Část kofinancování poskytla ADRA ze svých prostředků a na elektrifikaci kliniky se podílelo o distriktní zastoupení ministerstva zdravotnictví (District Health Office), které v průběhu let poskytovalo prostředky i na další drobné opravy. Technické a logistické zázemí poskytovaly United Church of Zambia a Gossner Mission. Komunita v Masuku poskytla dělníky a zajišťovala ubytování a stravu. Pomoc poskytli také odboráři z 25 km vzdáleného nádraží Masuku Terminal.
Celkové náklady se se závěrečnou misí jsou necelých 5 milionů korun. Téměř ze sedmdesáti procent se jedná o materiálové náklady, po odečtení dopravy a dalších služeb zbývá na personální náklady něco přes deset procent, což je v takovém projektu opravdu nízká suma.
V rámci filmových projekcí Jednoho světa uvidí diváci v Děčíně snímek Pod sluncem tma, ve kterém se vracíte po čtyřech letech na „místo činu“. Jaký byl důvod vaší výpravy a na co se mohou diváci těšit?
Film pojednává o naší poslední misi do Masuku, kdy jsme na výzvu tamních přátel, ale také na žádost českého zastupitelství jeli opravit nefunkční systémy. Většinou šlo o závady na zařízení – poškození bleskem, přehřátí, působením hmyzu a pod. A zbytek pak dodělalo kutilství místních – Pat a Mat by zde našli spoustu kamarádů.
Film je pro mnoho lidí hodně kontroverzní. Někteří jej označují za rasistický, jiní v něm vidí realistický popis situace, která je stejná při podobných projektech u nás, v Zambii, v Německu… Zajímavé je zachycení odlišných kultur, odlišných přístupů.
A pro mě jsou nejzajímavější reakce diváků. Po zkušenostech z Čech i dalších zemí skutečně nevnímám projekt v Masuku jako nějak moc odlišný. A tak je ten film jakýmsi zrcadlem nás samých, toho jak vnímáme svět, a jak jsme schopni reflektovat to, že sami se potýkáme mnohdy s mnohem většími problémy a mnohem větší neschopností, ale chybí nám při tom úsměv a vitalita, což jsem u Zambijců obdivoval snad nejvíce.
Jak fungují energetické systémy v Masuku nyní?
Naše mise v Masuku byla krátká, měli jsme jen deset dní. Opravili jsme ty nejzávažnější problémy a vysvětlili jsme místním, jak opravit zbytek. To pak provedli v dalších týdnech. Nicméně po velké bouřce o vánocích byla bleskem zasažena ubytovna studentů a blesk prošlehl až k měniči a poškodil ho. Vedení školy se ale spolu se správní radou podařilo sehnat prostředky i odborníky, kteří to opravili.
Věnujete se v současné době nějakému obdobnému projektu?
Minulý rok jsem s organizací ADRA spolupracoval na elektrifikaci venkovských škol v Bangladéši. Tam jsme ovšem jen zadávali technické podmínky a na základě výběrového řízení našli firmu, která instalace podle našeho zadání provedla. Musím říci, že velmi dobře. Podmínky některých škol byly skutečně extrémní – některé ležely na ostrůvku, dvacet minut loďkou od nejbližší silnice.
V současné době se věnuji trochu politické práci, kdy se snažíme přesvědčit evropské politiky, aby se v zahraničních energetických projektech věnovalo více pozornosti a peněz odloučeným a chudým komunitám a méně se financovaly megalomanské projekty, které chudým nijak neprospívají.
Děkuji za rozhovor, přeji hodně úspěchů ve vaší další činnosti.