Na zámek za starými kočáry

 Co si vlastně návštěvníci budou moci v konírně prohlédnout?

Jedná se o celkem pět kočárů a dvoje saně. Pochází vesměs z konce 19. století a ilustrují tak tehdejší produkci na území Čech, Moravy a Slezska. Samozřejmě jen částečně, protože spektrum vyráběných kočárů bylo velice pestré. Některé kočáry byly určeny pro delší cestování a další pro kratší vyjížďky, jiné pro městský provoz či na lov. Velké rozdíly byly samozřejmě mezi jednotlivými sociálními vrstvami, je samozřejmé, že kočáry odrážely postavení a bohatství svého majitele podobně jako dnes automobily.

Začal jsem před osmnácti lety. Koupil jsem tehdy koně a chtěl jsem k němu kočár. Jeden byl k mání, ale potřeboval velkou opravu. Pustil jsem se do ní sám a kočáry mě úplně pohltily. Postupně jsem se učil řemeslo a skupoval jsem a opravoval další a další. Jak se sbírka rozrůstala, nastal problém s jejím uložením. V roce 2009 jsme otevřeli muzeum, které je jediné v celé republice. Máme zde přes 50 exemplářů včetně několika rarit jako je bohatě zdobený arcibiskupský kočár z 18. století či největší smuteční vůz na světě. Můžeme se pochlubit také největší sbírkou kočárových luceren ve střední Evropě.

Dnes již velmi špatně. S nástupem automobilismu přestaly sloužit a většinou skončily ve stodolách, kde je zničil čas či sami majitelé, když potřebovali prostor vyklidit. Z těch, které přežily, padla v 90. letech velká část do rukou nejrůznějších překupníků, kteří je obratem prodali do Německa či Itálie. Dnes už nacházíme poslední jednotlivé kusy. V jakém jsou stavu, uvidí i návštěvníci konírny. Mimochodem i zmiňovaný největší smuteční kočár jsme vykupovali od jedné italské firmy.

Návštěvníci si o tom budou moci udělat obrázek sami. V konírně uvidí jak vraky kočárů v nálezovém stavu, tak čerstvě opravené exempláře. Největší problém při renovaci je tradiční řemeslo. Například poctivé loukoťové kolo umí dnes vyrobit jen tři lidé v celé republice. Proto se snažíme tyto dovednosti našich předků uchovat a předat je dál. Každoročně pořádáme sympozium mistrů řemesla kolářského a kočárnického nazvané Josefkol. Já sám vnímám staré kočáry především jako výsledek práce a šikovnosti lidských rukou. Naše muzeum je vlastně takovou poctou starým mistrům.

To se samozřejmě velmi liší podle typu kočáru, jeho stavu a často i finančních možností. Například oprava smutečního kočáru Johanna Schöppela z roku 1895 nám trvala bezmála dva roky. Při rekonstrukcích používáme výhradně původní materiály, především jasanové dřevo, hovězí kůži, na výplně sedaček potom koňské žíně nebo sušené mořské řasy. Vždy se snažíme zachovat co nejvíce původního materiálu, ale velká část kočárů k nám přichází ve stavu, kdy to již není možné. Kompletně opravený kočár ocení běžní návštěvníci, sběratelsky nejcennější jsou však ty kočáry, které si vyžádají nejméně zásahů. I takový kočár si budou moci návštěvníci konírny prohlédnout.